Blog #3

O kandelábrech, billboardech a sprejerech

Jak to celé začalo?

Belánka Všímal jsem si toho vždycky, ale v kontextu historických a hlavně válečných fotografií je to ještě silnější! S veřejným prostorem dnes zacházíme nešetrně a neuctivě.

Fotografoval jsem současný snímek k obrázkům z přestřelky Na Belánce. Na místa kde po někom před 70 lety stříleli Němci a po nich zase Američané, shlíží z billboardu taková plastová žena a obrovský nápis vedle ní nabízí možnost opékat se v soláriu již od 49,- Kč. Vše je ve velmi agresivních barvách, těžko odolat. Nájem za reklamní plochu snad pomáhá majitelům zachránit slupku té historické stavby, která jí slouží za stojan. Ano jsem optimista, i když vím, že je to často jinak.

Františkánská color

Co se Tu tehdy stalo nevím, fotku jsem získal z městského archivu, autor už nežije, pamětníci byli tenkrát dětmi. Z té fotky je ovšem zřejmé, že chodníky byly tehdy širší, snad proto, že města sloužila víc lidem a méně autům. Je to logické avšak neradostné. Nechci srovnávat úroveň veřejné správy za německé okupace a dnes, to by vydalo na slušnou studii. Ostatně jestli vás to zajímá poptejte se v archivech a muzeích, jak pečlivá byla evidence obyvatel za Habsburků, za okupace a jak se vyvíjela později. Na válečných fotkách jsou vidět nádherné, takřka umělecké sloupy veřejného osvětlení. Ty už tehdy byly, dopravní značky taky i pár semaforů by se našlo. Nicméně těžko byste tehdy hledali místo, kde by každá z těch užitečných věcí měla na čtyřech metrech čtverečních úzkého chodníku svůj vlastní sloup. A to nemluvím o tom, že válečná Plzeň si mohla dovolit chodníky z bloků ušlechtilé žuly. Takové k Plzni patří a takové jí sluší. Dnes místo nich máme betonové puzzle.

Františkánská BW

V našem světě vítězí regulace! Máme všude plejády značek, cedulí a nápisů. Kdysi jsem vyfotil místo, kde na dva bloky domů, bratru snad 200 metrů připadlo v důsledku kombinace běžných a dočasných omezení 8 zákazů stání či zastavení. Ve městě dlouze hledáte pohledy bez značek a všemožných sloupů. V krajině mimo město zase dominuje elektrické vedení a často i solární elektrárny. Z toho je člověku smutno.

Vyžíváme se v agresivních reklamách. Snad pro ty přesycené barvy v dnešních televizích už nestačí vývěsní štít! Musí navíc zářit, křičet, blikat. To všechno o nás něco říká. Reklamy, billboardy a vývěsní štíty hovoří o nás, o naší kultuře o našich zájmech. A vlastně tatáž bolest jsou grafiti. Rakovina je někdy vykládána jako nemoc mysli, velmi zjednodušeně: buňky si – stejně jako mysl – začnou dělat co chtějí, růst množit se.. Svými reklamami, billboardy, světélkujícími štíty a grafiti vlastně děláme totéž. Bují povrchní lidská sdělení a moří původní krásu města. To že jedni město i krajinu počmárají a zastavují s požehnáním úřadů (billboardy, solární elektrárny, reklamy) a druhé – sprejery – přitom občas honí policie na výsledku nic nemění. Pořád je to uzurpování veřejného prostoru a krásy.

A než jsem to dopsal už na mě z novin juknul článek, že radní novou vyhláškou vyhlašujou billbordům válku. Hurá! Přání je tak mocné! Jeden to sotva naformuluje a ejhle už se věci dějou!

PK, duben 2015

Předchozí článek <<

              

Vaše komentáře

Aktuální informace naleznete na naší facebook stránce.